cz en

O koncertech

link z České informační agentury


Perkuse mají sólo
O koncertu Maďarska
O koncertu Marocké súfí 7. října. 2014
O koncertu Turecka 6. června 2013
O Irském koncertu ACS (23.4. 2013): Blahodárná souznění

Perkuse mají sólo

U příležitosti 70. výročí narození zakladatele cyklu ACS Miroslava Kokošky.
26.11. 2014, středa 19:30
Koncertní sál Pražské konzervatoře
Dvořákovo nábřeží 2, Praha 1


Koncert se koná pod čestnou záštitou Velvyslanectví Japonska v Praze v čele s J.E. panem Tetsuo Yamakawou, velvyslancem Japonska v ČR,
Ve spolupráci s Pražskou konzervatoří spolupořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách.

Energický a všestranně hudebně talentovaný Chuhei Iwasaki (1987) se narodil v Tokiu a studoval hru na housle na Toho Gakuen Academy. Na Pražské konzervatoři si přidal v r. 2006 dirigování a skladbu. Loni přešel na HAMU a v průběhu studia vytvořil vlastní Filharmonický orchestr Iwasaki; někteří z členů nám hrají dnes večer. Pod jeho taktovkou hraje také Filmový filharmonický orchestr neboli FILMharmonie; jako host diriguje Chuhei též Talichovu komorní filharmonii a Pražskou komorní filharmonii; kromě toho hostuje také jako sbormistr.

Pavel Trojan (1956) je absolventem PK a HAMU; jako ředitel PK působí od r. 2004. Jeho všestranné skladatelské nadání se projevuje rozsáhlou tvorbou zahrnující vedle skladeb pro sólové nástroje, dua a komorní seskupení také hudbu orchestrální, filmovou, scénickou a vokální včetně oper, ale také výukový notový materiál. Vytvořil řadu CD nahrávek, je aktivní jako člen několika porot a společností zaměřených na rozvoj a podporu hudby.

Dnešní koncertní oslavou perkusí si připomeneme muzikantskou a skladatelskou osobnost Miroslava Kokošky (1944-2005). V dětských letech se učil na housle a klavír, ale v průběhu studia na Pražské konzervatoři se zaměřil na perkuse, především na marimbu. Opatřil si největší koncertní model tohoto nástroje, který byl tenkrát v ČR raritou, a hru na něj zvládnul vlastně jako samouk. Soustředil se na ovládnutí techniky čtyř paliček, včetně arpeggií, kombinovaných harmonií a klasických klavírních postupů, a na podtržení melodického potenciálu nástroje. Virtuózní hrou, jak komorní, tak sólově-orchestrální, si vysloužil označení „Paganiny marimby”. Jeho tři koncerty pro marimbu patří k základům českého orchestrálního repertoáru pro tento nástroj.

Po lidském hlase jsou bicí nejstaršími hudebními nástroji. V orchestru představují „páteř” či „tep srdce”. Z této důležité, nicméně poněkud skryté pozice vystupují bicí nástroje dnes večer do popředí koncertního pódia.
Z pěti vět suity Japonské obrázky (2014) Chuheie Iwasakiho uslyšíme tři. Jsou inspirovány japonskými lidovými motivy a komponovány pro smyčcový orchestr a bicí evropského typu; použití tradičních japonských ekvivalentů by bylo spojeno se značnými technickými obtížemi.
Japonskou inspiraci komentuje Chuhei Iwasaki: „Pro každého, nejen pro mne, je velkou otázkou, proč se jako dirigent, skladatel i houslista zabývám evropskou hudbou. Odpověď není lehká, možná ji stále ještě hledám.”

Koncert pro bicí (2005) Pavla Trojana má tři věty; první je pro nemelodické bicí, druhá pro vibrafon a třetí pro xylofon; každá nás vtahuje dál do světa perkusí: po „poněkud dramatickém” úvodu následuje tradičnější, chlácholivá melodická věta, zatímco třetí užívá „postupů blízkých minimalismu,” komentuje skladatel.
Skladba byla vytvořena pro absolventský koncert HAMU perkusistky Markéty Mazourové a nahrána Českým rozhlasem následujícího roku.

Miroslav Kokoška jednou přiznal, že nejvíc nápadů má, když hraje… Jeho zcela První concert pro marimbu (1995) hýří spontaneitou a bohatstvím inspirace. V koncertech mu věnovaných, které premiéroval, byla marimba převážně spíše v nemelodických kontextech, proto jí chtěl dát možnost podtrhnout sílu hudební emoce vyjádřenou melodií; tím svým způsobem navazoval na tvorbu starých mistrů, které obdivoval, především Beethovena, Vivaldiho a Myslivečka.
V jeho koncertech se zároveň silně ozývá jazzová nostalgie klavíristy, který miloval éru big bandů a Glenna Millera, ale také Bohuslava Martinů a Keith Jarretta.
Výsledek, postavený na harmonických postupech a dynamických kontrastech, působí velmi energickým, až „akčním“ dojmem. Citlivý posluchač však možná už v tomto prvním koncertu postřehne, že dramatický efekt vychází vlastně z téměř romantického vzdoru a bolestného hledání ideálu …

Text: Mary Matz, Opus Osm Czech translation: R. Kokoška Pulchartová



O koncertu Maďarska

„Lisztománií“ by se možná dala označit i geniální schopnosti Ference Liszta přepisovat pro klavír a pak virtuózně předvádět a šířit, co se mu zalíbilo, včetně vlastních skladeb, jako jsou i básně Sny o lásce; zhudebnil je též v písňové formě v době, kdy zahořel novou láskou.

Mezi Lisztovy transkribované vlastní symfonické básně patří Mazeppa. Řadu malířů a básníků romantismu (Byron, Hugo, Puškin) fascinovala představa trestu, kterému byla v mládí vystavena tato historická postava z konce 17. století. Za to, že svedl manželku polského šlechtice, byl nahý přivázán na hřbet divokého koně, líčí legenda. Na konci virtuózního obrazu šíleného běhu po širých ukrajinských pláních oznamuje vítězná fanfára, že trest nejen přežil, ale stal se později kozáckým vládcem.

Technickou náročností se vyznačují také transkripce Uherských rapsódií, které vycházejí z lidové a populární hudby. K jejímu šíření přispívaly v Uhrách cikánské kapely, jež inspirovaly zakladatele maďarské národní hudby k užití prvků verbuňkového stylu, přechodů pomalých „lassanů“ v rychlé „frisky“ (či obráceně), cikánských stupnic a improvizace.

Neocenitelné hudební dědictví zanechal Béla Bartók, který od začátku 20.stol. zaznamenával a studoval písně a tance i sousedních národů a dále směrem na východ a na jih, též v Turecku a sev. Africe. Zjistil, že svými orientálními kořeny je maďarská hudba osobitým jevem ve stř. Evropě a její gentická blízkost se táhne až k Číně. Jeho soubor Dětem má 2 svazky maďarských a 2 svazky slovenských melodií; Rumunské lidové tance jsou z Transylvánie. Navíc v lidové hudbě objevil do té doby nevyužité stylové možnosti, které začal průkopnicky rozvíjet ve své tvorbě. Jsou i v jeho Klavírní suitě, z první svět. války, třebaže zde přímo necituje lidovou inspiraci, spíše se rozchází se zdobnou romantickou tradicí užitím nových rytmů a zdůrazněním perkusní a expresivní role klavíru.

Další nová osobitá hudební řeč se etablovala ve stejné době na Moravě tvorbou Leoše Janáčka (1854-1928), který také ještě před první válkou zpracovává lidové písně a čerpá z nich inspiraci novým způsobem.

Motivy a postupy obou posledně jmenovaných skladatelů jsou silným inspiračním zdrojem také pro tvorbu a interpretaci tria Bardolino nejen na tomto koncertu ACS. 

rkp



Karima Skalli: Marocké súfí

Koncert u příležitosti 55. výročí navázání
česko-marockých diplomatických vztahů.

7. 10. 2014 úterý / Tuesday 19.30
České muzeum hudby Národního muzea
Karmelitská 2, Praha 1

Vynikající marocká vokalistka Karima Skalli bývá označována za jednu z nejvýznačnějších interpretek súfijských písní arabského Magrebu (al-Magrib): politického a kulturního celku, který historicky tvořila severozápadní Afrika s muslimským Španělskem, označovaným od 8. stol. jako al-Andalus; tato Andalusie byla centrem intenzivní kulturní výměny mezi křesťany (praktikujícími římskokatolickou liturgii a zpěvy se znaky gregoriánského chorálu), židy a muslimy. Andaluská tradice se rodila v muslimském Španělsku od 9. do 15. století a postupně se stala součástí hudebního dědictví v zemích Magrebu, především v Maroku.

Tradice súfí má kořeny v samých počátcích islámu a vyvíjela se jako jeho mystická dimenze od 7. století, pravděpodobně v reakci na jistou „světskost” raných kalifátů. Duchovně laděné písně vyjadřující lásku k Bohu a proroku Mohamedovi se šířily ze Sýrie a Iráku do ostatního muslimského světa a nabývaly lokálních charakteristik. V Asii se tradice nazývá Qawwali. Súfijská hudba se inspirovala poezií význačných muslimských básníků (Rumi, Hafiz, Bulleh Shah a Khwaja Ghulam Farid); charakteristický je též tanec (např. dervišů). Smyslem súfismu je nalezení (vlastní, pravé) cesty k bohu. V zemích Magrebu, včetně Maroka, roste v poslední době zájem o súfijskou kulturu.

Hudba podle Karimy Skalli hraje důležitou roli na této duchovní pouti a podporuje lásku a mírový dialog. Kreativita pramení z duchovního splynutí, zasvěcení, a o ně se chce umělkyně dělit s ostatními. Karima se narodila v Casablance a už v raném věku začala zpívat tradiční arabskou hudbu. Vystudovala konzervatoř v Marrákeši a brzy poté získala ve svém oboru státní ocenění. Začala zpívat ve spolupráci s marockým básníkem Abderrafie El Jawahiri a s hudebníkem a skladatelem Saïdem Chraïbim. Pravidelně vystupuje na Festivalu duchovní hudby ve Fezu a na mnoha dalších mezinárodních festivalech a účastní se významných mezinárodních kulturních akcí především se svým repertoárem súfijských písní. Zpívá za doprovodu vlastní skupiny hudebníků a uchvacuje publikum jak svým hlasem, tak projevem. Skalli často spolupracuje s iráckým virtuosem na arabskou loutnu Naserem Chamou a s libanonským hudebníkem a skladatelem Marcelem Khalifem.

Její doprovodný soubor vede flétnista Rachid Zéroual, který je členem Královského orchestru a nositelem ceny UNESCO za virtuózní hru a mezinárodní propagaci marocké hudby; klavírista Mountassir Hmala je profesorem na národní konzervatoři v Meknes a členem orchestru tohoto města; houslista Younes Khazan je všestranným hudebníkem, pedagogem a účastníkem mnoha hudebních projektů; Tarik Ben Ali
studiem bicích v Tétouanu zahájil svou hudební kariéru předního marockého perkusisty.

O koncertu Turecka 6. června 2013

Koncert „Turecký sen“ , který pořádala Romana Kokoška Pulchartová - Musica Clasica Libera o.p.s. v rámci Ambassadors´ Concert Series, proběhl v rámci desátého ročníku této série koncertů. Tentokrát byl pořádán v Museu hudby v Karmelitské ulici v Praze
6. června tohoto roku. Byl pořádán ve spolupráci s velvyslanectvím Turecké republiky.
Houslový a klavírní recitál přednesli dva vynikající turečtí sólisté, houslista Cihat Aşkin a pianistka Zeynep Üçbaşaran.

Program poněkud netradičně zahájila skladba lehčího žánru, a sice první turecké tango, jehož skladatelem byl Necip Celal ANDEL (1908 – 1957). Tato skladba sice měla formát jihoamerického tanga, ale jak jeho specifické rytmy, tak i melodie byly turecké: českým uším zněly podobně jako maďarské lidové písně v dobře známém zpracování Ferencem Lisztem. Radostná nálada této skladby udala tón celému zbytku večera.

Dvě turecké lidové písně (Světlovlasá dívka a Tančící dívka) pokračovaly jiným žánrem. První píseň, plná stesku a smutku, popisovala osud dvou milenců, kterým společenské překážky neumožnily naplnění jejích lásky. Melancholická melodie byla typická pro staletí staré písně z černomořské oblasti. Druhá píseň v rytmu azerbaijánských kolových tanců svými uhrančivými rytmy přímo pobízela posluchače, aby se připojili k tanečnímu veselí.

Sonáta W.A. Mozarta pro klavír a housle, K. 454 z roku 1784 (tzv. Strinasacchi) je pojmenována podle italské virtuosky, pro niž Mozart tuto skladbu napsal tak, aby umožnil houslistce předvést všechny její jak technické, tak interpretační kvality, a zároveň ve skladbě umožňoval oběma interpretům předvést rovnocenný dialog dvou nástrojů. Italská houslistka a Mozart přednesli tuto skladbu na koncertu pro císaře Josefa II. Na letošním koncertu hudebníci plně ocenili Mozartův kompoziční záměr a dali svému provedení hravou lehkost a čirou radost z bravurního zvládnutí tak obtížné skladby.

Ferenz Liszt ve výňatku ze svých „Reminiscencences de Lucia de Lamermoor de Gaetano Donizetti“ (Andante, Final) pro klavír z roku 1836 popsal zoufalství dvou zamilovaných, kteří volí smrt, když jim není dopřáno spojení v manželství. Dramatická předloha inspirovala Liszta nejen k jímavému popisu temného a tragického děje, ale také ho vedla k možnosti předvést svou mimořádnou techniku klavírní hry, jíž tak rád ohromoval své posluchače. Liszt provedl tuto skladbu na koncertu pro hudbymilovného tureckého sultána při své návštěvě Turecka. Turečtí interpreti opět v letošním koncertu volili stejné výňatky jako kdysi Liszt. Je možné, že Liszt tuto skladbu pro koncert před sultánem vybral proto, že bratr Gaetana Donizettiho byl sultánovým oblíbencem ve své funkci dvorního hudebníka a organizátora koncertů.

Ahmed Adnam Saygun (1907 – 1991), jeden z čelných tureckých skladatelů 20. století, napsal svou Suitu pro housle a klavír, opus 33, v roce 1955. Jeho hudba sice odráží svým stylem a formou klasickou hudbu své doby, ale jeho melodie inspirované tureckým folklorem jsou originální a jejich tvůrčí zpracování je sebevědomé, skvěle strukturované a nápadité. Jeho svébytný styl nemá nic z hudebních myšlenek jeho součastníků. Je škoda, že jeho tak zajímavá a po všech stránkách kvalitní hudba není v naší zemí více známá.

Sonatina pro housle Antonína Dvořáka, Op. 100 z roku 1893 je veskrze radostná. Interpreti se i v této skladbě vžili do Dvořákova stylu hudebního myšlení. Střídání zadumaných až sentimentálních nálad a rychlého přechodu do intensivní radosti ze života plně postihuje slovanskou duši. Provedení této skladby nemohlo být lepší jak ve své citlivosti a jímavosti, tak i ve vcítění se do skladatelových myšlenek.

Akustika koncertního sálu Muzea hudby (původně kostel odsvěcený v době osvícenství) byla skvělá pro provedení komorní hudby. Interpreti plně využili jejích kvalit. Tento koncert bezesporu patří mezi ty nejlepší v cyklu Ambassadors´ Concert Series. Navzdory povodním a s nimi spojenými problémy s dopravou jeho posluchači - zřejmí milovníci tohoto žánru hudby - stačili naplnit celou koncertní síň (asi 200 osob) a svou radost z krásné hudby, kterou mohli vyslechnout, projevili nadšeným potleskem.

Pro ACS napsala Jana Outratová


O Irském koncertu ACS (23.4. 2013): Blahodárná souznění


Článek Martiny Fialkové na stránkách Českého dialogu >>

Výmluvné zdroje inspirace

Irský koncert 10. sezóny ACS byl oslavou současné hudební tvorby ve virtuózním podání dvou špičkových triových ansámblů, irského Fidelio Tria (www.fideliotrio.com)a českého Janáčkova tria (www.janacektrio.cz). Účastnili se jí i oba z reprezentujících českých skladatelů, Jiří Gemrot a Luboš Sluka, a jeden ze tří irských, belfastský rodák žijící v Dublinu, Stephen Gardner. Ten se zároveň nikoli poprvé přijel do Prahy inspirovat jejími krásami, historií i současností.

Program koncertu byl pojat jako kontrast mezi inspiračními zdroji: (domácím) vlivem silné a neopominutelné české tradice na jedné straně, zde inspirace tvorbou už tradičních, ale velmi osobitých představitelů české moderní tvorby, motivy /stylem Janáčkaa a Jaroslava Ježka, a na druhé straně bezprostředními podněty z širšího, až mimoevropského kontextu, v němž , dalo by se říci se “tradičně”, pohybují irští umělci: skladatelská technika Žárovky (Donnacha Dennehy) čerpá z vlivů newyorského minimalismu, Jak rozeznít vodu (Deirdre Gribbin) zase z buddhistické filosofie a indického folkloru (obě skladby na CD Bulb, 2008 NMC)

Poslední krátká skladba Stephena Gardnera Mayfly je živou a temperamentní poctou životu a osobnosti irské pilotky a letecké konstruktérky Lilian Bland, jejíž úspěšný let se uskutečnil sice až po francouzském přeletu kanálu La Manche, nicméně se odehrál blízko místa, kde skladatel v dětství vyrůstal. Tedy inspirace zcela mimohudební, ale symbolicky souvisící s irskou potřebou svobody, volnosti a rozletu. Ta se zdá být příznačnou pro irské skladatele, alespoň ty uváděné, včetně posledně jmenovaného, který je navíc zajímavý i tím, že se pustil do vážného studia hudby a skladby v poměrně pozdním věku dvaceti let.

Stephen Gardner - Zd.Chrapek pro ACS

Jako řada jiných tvůrčích/podnikavých Irů v minulosti, ani emancipovaná, klející Lilian v Irsku dlouho nevydržela: když se jí nedařilo sehnat finance na své další letecké projekty, přemístila se do Kanady. Stephen Gardner je jako irský umělec žijící z inspirace svým způsobem výjimečný i tím, že se přemístil „pouze“ ze Severního Irska do Dublinu. Studoval však také na Univerzitě ve Walesu a například jeho burcující skladba Hallelujah na stejnojmenném CD je reakcí na invazi v Iráku r.2003...

Jeho Lament pro smyčcový orchestr na výše uvedeném CD je velmi působivým hudebním výrazem žalu nad ztrátou blízké mladé osoby, vyjádřením protichůdných bolestných emoci, které doprovázejí odmítání přijmout krutou realitu smrti a končí smířením se s ní.

Neméně zajímavá je inspirace čerpající z politické situace v Severním Irsku ve skladbě Never…Never…Never…Těchto slov použil v roce 1985 ve svém projevu proti anglicko-irské dohodě jeden irský unionistický politik, který „svým stylem kazatele“ mluvil vlastně za konflikt-podněcující menšinu a dokázal tak znovu roznítit obavy a strach v duších irské mírumilovné většiny…

CD nahrál National Symphony Orchestra RTÉ a je k dostání na Amazon.com.
RKP (ředitelka a organizátorka ACS)